VI. Kapitola - Odhalení

Po nějakých pěti, nebo spíše přesně pěti, jelikož poslední kapitolka k této povídce byla zveřejněna 27. prosince, se tu objevuje další kapitola, kterou věnuji Abigail. Pro tebe zlatíčko:-* Promiňte jestli se vám zdá krátká...nevěděla sem jak dál pokračovat. (PS: má přesně 976 slov:))

Ráno se Anne, bledá jak smrt, objevila ve společenské místnosti. Rozhodla se, že žádné absence nebudou, i když toho včerejší noci moc nenaspala. Radši, než aby se trápila a stále přemýšlela nad tím, co se stalo, se rozhodla normálně chodit do školy, dělat jako že nic a třeba občas přijít i na jiné myšlenky.

Lili a Katie na ni hned z rána upřely zvědavé pohledy, ale Annelor neměla nejmenší chuť odpovídat jim byť na jedinou otázku, týkající se jejího včerejšího zkratu a svojí mlčenlivostí jim to dala zcela jasně najevo.

"Anne?" zastavil ji cestou na hodnu přeměňování Sirius.

"Siriusi, nemám na tebe náladu, promiň," pohlédla na něj unaveně a mínila pokračovat v cestě.

"Chtěl jsem se jen zeptat, kam jsi včera zmizela."

"Potřebovala jsem si něco urovnat v hlavě a nějak jsem se ztratila, ale Severus mi naštěstí pomohl," odpovídala za rychlé chůze. Sirius se zarazil a chytl ji za ruku, čímž jí donutil zastavit.

"Severus?! Ty se přátelíčkuješ s tím Srabusem?" vyjel na ni uprostřed chodby a vůbec si neuvědomoval, že je všude plno studentů. Někteří se po nich dokonce se zájmem podívali.

"Au, to bolí Siriusi. Pusť, nemáš žádné právo žárlit. Nemíním ti nic vysvětlovat. Jsme přátelé a přátelé musí respektovat přátele svých přátel," vyškubla se mu, ale on jí zahradil cestu.

"MÁM NA TO AŽ MOC VELKÉ PRÁVO. JESTLI SI NEPAMATUJEŠ, TAK SI MOJE SNOUBENKA!" zařval na ni nepříčetně Sirius, až se všichni okolo zarazili.

"Siriusi Blacku! Na něčem jsme se dohodly. Tímto si u mě skončil," podívala se mu zpříma do očí a vrazila mu takovou facku… Sirius jen opařeně stál, jako by si až teď uvědomil scénu, kterou tu právě ztropil, a nepřítomně se držel za tvář, kde se mu pomalu rýsoval obrys Anneloriny ruky. Ta se na něj ještě jednou pohrdavě podívala a zamířila přímo do učebny přeměňování.

Tam si jako by nic sedla vedle Lily, ale na první pohled bylo vidět, že ještě stále zuří. Tajemství, které se nemělo dostat na veřejnost tam bylo. A nedoufala v to, že by nikdo neslyšel Blackův řev, či si nevšiml, že to byla ona, koho nazval svou snoubenkou.

"To co říkal tam venku Sirius… byla to pravda?" přisedla si k ní z druhé strany Mary. A bylo to tady…

"Slyšela si. Bohužel, nás naši příbuzní zasnoubili, aniž bychom jeden z nás chtěli. Já mám svého přítele… tedy měla jsem, a vůbec nestojím o místního kassanovu," povzdechla si Anny.

"Ale ty mu až tak volná zřejmě nejsi," řekla Mary a v jejím hlase byla značná žárlivost.

"Nech to být," mávla Anny rukou a dál její řeči nevnímala… zasnila se do doby předtím… do doby ve Francii…

"Slečno Sinus, vnímáte mě?" ozvalo se jakoby z děsné dálky a Anne sebou škubla. Přímo nad jejím stolem se skláněla profesorka McGonagallová a shlížela na ni.

"Ano… ji - jistě," zakoktala se a sedla si rovně jako svíčka.

"Ano? Tak mi prosím zopakujte, co jsem teď říkala," upřela na ni svůj přísný zrak profesorka.

"Ehm…"

"Neposlouchala! Myslím, že vám prospěje jeden večer nějaké užitečné práce. Například pomůžete panu Filchovi s uklízením umýváren. Takže dnes v osm hodin před jeho kabinetem."

"Jistě, paní profesorko," přitakala poslušně. McGonagallová se na ni zkoumavě podívala, ale pak se jen nezřetelně zakroutila hlavou a dál se věnovala výkladu.

Poté, co skončila poslední hodina toho dne, se Anne rozhodla, že se půjde projít. Neměla náladu na bradavické zdi, ani na to, aby vysedávala ve společenské místnosti a odevšad přijímala nenáviděné pohledy od Siriusových ctitelek.

Došla ke krásnému starému dubu až na okraji bradavického pozemku, sedla si k němu a zavřela oči…

"Co tady děláš?" zeptal se jakoby vzdálený hlas. Anne otevřela oči a pohlédla na černou postavu, která byla v zapadajícím slunci nejasně vidět.

"Ahoj Severusi, jak vidíš, tak tady sedím. Vadí ti to?" pokusila se usmát, ale něco v jeho obličeji ji děsilo.

"Vadí, všichni vědí, že u tohoto stromu sedávám já," řekl a z očí mu čišel vztek.

"Promiň, já myslela, že jsme přátelé," řekla Anne zklamaně, posbírala si své věci a hodlala zmizet. Momentálně vůbec neměla náladu na hádky a ještě méně na hádky s právě získanými a ztracenými přáteli.

"To já jsem si taky myslel… nebýt toho, že pravděpodobně máš ze mě jen srandu a jsi přítelkyně toho Blacka," plivl ta slova Severus na její záda. Anne se prudce otočila a v jejích očích zapláli ohníčky bojovnosti. Hodlala všechny vyvést z omylu a už jí víc než rozčilovalo to, že si všichni myslí, že je zamilovaná do Siriuse. "Tak počkej, Severusi. JÁ nejsem přítelkyně Siriuse. Měli jsme mezi sebou něco jako přátelskou úmluvu, ale dneškem ji porušil, čímž u mě dokonale skončil. Siriuse Blacka, svého oficiálního snoubence, jsem poprvé viděla o prázdninách v den našeho zasnoubení na nóbl večírku mého strýce Abraxase Malfoye. Ano slyšíš dobře. Mého strýce. Jsem sestřenka Luciuse Malfoye. Tvého kamarádíčka ze Zmijozelu a i když ho k smrti nesnáším, pokud víš, nikdy jsem neřekla ani slovo o tom, že se s ním scházíš, protože nevím jaký je tvůj důvod být s ním a jeho partou, ale vím, že ty takový nejsi, a na oplátku bych byla ráda, kdyby ty jsi respektoval mé formální zasnoubení s Blackem, které zařídili můj strýc a jeho matka.A taky tě prosím, aby všechno toto zůstalo mezi námi."

"Promiň, Annelor, ale já Blacka nesnáším, stejně tak, jako Pottera a zbytek té jejich partičky a myslel jsem…" zarazil se, ale Anne to došlo. "Myslel jsi, že jsem stejná jako oni? Že bych byla schopna tě jen využít? Tak to m ě ještě neznáš moc dobře Severusi Snape, ale možná mě jednou poznáš," řekla dívka smutně, otočila se čelem vzad a Severus jenom mohl pozorovat její vzdalující se stín, blížící se k hradu.

Smutně si povzdechl. Tahle dívka byla tak podobná jeho Lili, která ho zavrhla, a přitom tak jiná. Na rozdíl od Lili v sobě měla něco čistého, vznešeného a tajemného…