V. Kapitola - Smrt

Annelor se příští dny snažila Severusovi co nejvíc vyhnout a vypadalo to, že ani on jí dvakrát nevyhledává.
Její spolubydlící si všimli, že je v poslední době nějaká roztržitá a jakoby duchem nepřítomná, ale nechtěli být dotěrné a vyptávat se jí.
Sirius si také všiml její malé změny, ale na rozdíl od dívek nebyl zrovna dvakrát diskrétní. A k tomu jí její změna z nějakého neznámého důvodu vadila. Rozhodl se, že se dozví co s ní je a to hned teď!
"Anne? Mohla bys na chviličku?" zeptal se při nudném čekání, před učebnou lektvarů.
"Co je Sírie?" zeptala se s úsměvem.
"Zajímalo by mě... proč jsi poslední dobou tak skleslá a roztržitá." Její výraz se najednou změnil, byl stejně smutný jako pokaždé, když si myslela, že ji nikdo nepozoruje.
"Už dlouho mi nepřišel dopis od mého přítele. Bojím se, že se mu něco stalo," řekla poloviční pravdu.
"Aha, tak to je mi líto," řekl zaraženě. Anne se na něj zářivě usmála, jako díky za starost o jeho ochotu a odešla ladným krokem zpátky ke spolužačkám.
Od nich se jí dostalo klasických otázek typu: "Co ti chtěl?" "Vy spolu chodíte?" apod. Annelor ani neměla možnost odpovědět na jednu otázku a už se jí ptaly na další.
Ještěže profesor Křikla otevřel učebnu a vpustil žáky dovnitř, jinak by otázky neměly konce.
"Ach bože to jsou tu všechny takové pipky?" povzdychla si potichu , ale Cathrin ji slyšela.
"Neboj, nejsou,ale všechny zbožňují Blacka - místního playboy a děvkaře."
"A ty ne?"
"Ne, mě osobně nějak Black neuchvacuje, a pokud vím, Lili z něj taky není dvakrát unešená."
"A kdo se ti líbí?" usmála se Anne, ale to po nich profesor hodil pohoršený pohled a tak dívky radši zmlkly.

Příštího dne se Annelor splnila její největší noční můra…
Ráno začalo zcela poklidně, ale jen do doby, než přišla pošta.
Anne uviděla menší sněžnou sovu, která k ní mířila. Okamžitě v ní poznala sovu svého přítele. Zaradovala se, ale pak si všimla, že něco není v pořádku. Eros byl značně ušmudlaný a tak tak letěl. Vílině padl před Annelor a potichu zahoukal.
Dívka mu hned nalila vodu do mističky a nadrobila trochu toastu na talířek. Teprve pak mu odvázala dopis, který měl připnutý na noze.
Na pergamentu bylo jen pár vět:
Sbohem má lásko,
Miluji tě.
Tvůj Nicholas.

Dívka očividně zbledla. Nechápala smysl těch slov. V hlavě jí vystávali různé otázky.
Anne? Co se stalo?" zatřepala s ní Lili, ale ona ji nevnímala. Střídavě koukala na dopis a na noviny v Lilině ruce. Titulek hlásal hrozbu: Další útok Smrtijedů! Tentokrát zaútočili ve Francii!
"Čti prosím tě," požádala ji černovláska potichu a přivřela oči.
"Smrtijedi tentokrát zabili čtyřčlennou rodinu na jihu Francie," četla nahlas a Anne při každém jejím slově čím dál víc bledla, "mrtví byli objeveni teprve nedávno, ale očividně byly zabiti kletbou Avada Kedavra už koncem srpna a nad jejich domem se vznášelo znamení zla. Díky tomu, že bydleli na osamoceném místě o jejich smrti nikdo dlouho nevěděl. Zavražděnými byli manželé Angeli a Robin Baptistovi a jejich dvě děti. Sedmnáctiletý Nicholas a sedmiletá Jeziva," dočetla Lili a sledovala, jak její spolužačka úplně bledá a do očí jí vstupují slzy.
"Anne? Ty jsi je znala?" zeptala se Cathrin. Oslovená neodpověděla. S pláčem na krajíčku vyběhla z jídelny a cestou jí vypadl lísteček z rukou.
"Podívej," pobídla Cat Lili a zvedla papírek. "Nicholas… není to ten?" obě se podívali vševědoucně po sobě. Nicholas byl obětí Smrtijedů a očividně Annelorin přítel.

Anne běžela se slzami v očích pryč od všech. Chtěla být co nejdál. Nakonec objevila jednu opuštěnou učebnu ve sklepení, kde zůstala celý zbytek dne.
Kamarádky chápali, že se potřebuje po tom šoku uklidnit a tak ji na všech hodinách omlouvali, že leží v horečkách.

Severu nemohl skoro jako vždycky spát a tak vklouzl do černého županu a šel na svoji obvyklou noční "pochůzku" zasmušilým a vlhkým sklepením, které tak miloval. Jak se tak procházel, uslyšel štkaní, které narušovalo to posvátné ticho. Zvědavě nahlédl do učebny a zasvítil tam svojí hůlku. V rohu místnosti uviděl Annelor, jak tiše vzlyká.

Pocítil jak se mu něco v hlouby těla svírá. Jak v něm roste něco co už dávno zavrhl. Láska snad? Zatřepal hlavou, aby zahnal ty absurdní myšlenky, ale přesto přistoupil blíž k dívce.
"Annelor?" zašeptal rozpačitě. Dívka udělala něco co ho doslova šokovala a co ani ve snu nečekal. Pohlédla na něj skrz zamlžené oči a poté se mu vrhla okolo krku a znovu se nanovo rozplakala.
Vůbec netušil co má dělat. V téhle situaci se ocitl už hodně dávno… ještě předtím než se zavřel do sebe. A tak ji začal nesměle hladit po zádech a snažil se šeptat uklidňující slova.
Anne se po nějaké době uklidnila a také si uvědomila komuže to leží v náruči. Poplašeně vyskočila, ale hned mu spadla zpátky do náruče. Byla úplně psychicky i fyzicky vyčerpaná.
"Měla by jsi jít spát," zašeptal a políbil ji do vlasů.
"Já… pomůžeš mi k naší společenské místnosti?" poprosila stydlivě. Přece jenom… přiznat, že se ztratila a ještě k tomu je vysílená by nebylo nejlepší.
"Dobře," řekl a na tváři se mu objevilo něco jako náznak smutného úsměvu, "ale napřed mi povíš si tady brečela."
"Já… mě… dozvěděla jsem se," zadrhával se jí hlas a tak ji Snape přerušil: "Jestli nechceš tak mi to říkat nemusíš."
"Ne, musím to někomu říct. Přišel mi dopis od mého přítele a… a dozvěděla jsem se, že ho i s celou rodinou zabili Smrtijedi."
"To.. to je mi líto," byl zjevně zaražený. Pak už se k tomu ani jeden dál nevraceli a když Severu viděl, jak Anne sotva chodí, vzal ji do náruče a odnesl ji až k Nebelvírské společenské místnosti.
"Dobrou a díky," políbila ho na tvář a on s tichým zamručeným, které se podobalo "nemáš zač" zmizel ve tmě.