Prolog

Bylo mi pouhých 10 let, když do našeho malého domku vrazili Smrtijedi a vyvraždili celou moji rodinu… krom mě. Můj otec byl šéf bystrozorů, jakž takž jsem chápala, proč ho zabili, znamenal pro Voldemorta hrozbu, ale museli zabít celý zbytek mé rodiny? Celou tu dobu jsem stála ve dveřích a pozorovala, jak pomalu mučí a zabíjí moji matku, mého otce, i mého šestnáctiletého bratra. Jen mě nechali žít, ale odvedli mě se sebou. Nechápala jsem, ale později jsem pochopila… až velmi dobře…

Voldemort byl na holčičky. Ano, byl na nedospělé černovlasé holčičky, jako jsem byla já. Prostě pedofil. To jsem zjistila hned, jak mě přivedli do jeho sídla. Stala jsem se jeho hračkou, věcí na které si věčně ukojoval svoje perverzní choutky, ale po čase, po čase jsem si zvykla, už jsem se nevzpírala, dokonce jsem si to snažila i užívat.

Čas letěl a já dospívala, jak fyzicky tak psychicky a místo malé holčičky jsem se stávala dospívající dívkou. Ale Voldemort mě kupodivu nezabil ani neodkopl. Myslím… myslím, že si mě oblíbil, pokud je někdo takový něčeho takového schopný, anebo obdivoval moji psychickou sílu vydržet tak dlouho… kdo ví.

Dodal mi učitele, který mě učitel temné magii, mohla jsem se volně pohybovat po jeho sídle, čas od času si mi stěžoval, nebo si na mě vybíjel vztek, takže mé tělo hyzdily často čerstvé jizvy, které mi byli, ale hned odstraněny, jen ta bolest zůstávala trochu déle… A taky si mě samozřejmě zavolal, když potřeboval ukojit své zhýralé choutky a jeho holčičky, které mu vodili už mu nebyli od chuti. Asi potřeboval někoho zkušenějšího… s kým by si mohl dosyta užívat.

Někdy… když měl dobrou náladu dokonce dovolil některému z jeho mladých Smrtijedů, aby si mě půjčil a pak jen seděl v křesle a kochal se pohledem na to, jak si to užívám s jiným mužem. Popřípadě muži.

Ptáte se, proč jsem neutekla? Byla jsem označena jeho cejchem. Nemyslím Znamením zla. Ne, nic nehnízdilo mé předloktí, bylo to ještě horší. Voldemort mi vyčaroval hada, který v podobě zeleně jedovatého tetování hnízdil na mém pravém prsu, čímž jsem k němu byla nadosmrti připoutaná. Přesně jsem vždy věděla, kdy mě volá a podle intenzity žhnutí tetování jsem i poznala jakou má náladu.

Proč jsem se radši nezabila? Sama nevím, snad nějaký pud sebezáchovy. A i když život u Voldemorta rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem, nestěžovala jsem si. Měla jsem vše co jsem chtěla, měla jsem i úctu od jeho Smrtijedů a až na občasné výbuchy vzteku mi Voldemort nějak neobtěžoval a já se brzo a velmi rychle vžila do role nelítostné prospěchářské mrchy a jeho milenky.

Čas běžel a mě už bylo skoro patnáct let, byla jsem už velká holka ( řeknete si... co to je 15 let že? ale zkuste si žít čtyři roky u Voldemorta a pak pochopíte, proč jsem si připadala dospělá...), když Voldemort se rozhodl přibrat nové přívržence na doporučení jemu oddaného Luciuse Malfoye. A tady začíná příběh, který jsem se vám rozhodla vyprávět.