Oni nepřicházejí...
05.06.2008 15:53
Dívka seděla na zídce a pozoroval boj v dáli. Výbuchy bobm, letadla jak bombardují město... Hluk i světllo od výbuchů bylo slyšet až sem. Několik kilometrů od místa odkud se odehrával boj.
Řekni kde tak dlouho jsou, Pane, kdy už vyjedou.
Otče, proč tak dlouho spí, jezdci blaničtí?
seskočila ze zídky a vydala se směrem k motorce, na které seděl černovlasý kluk "Mylsíš, že to jednou skončí, Michaeli? Myslíš, že ten nesmyslný a pitomý boj o vládu někdy skončí?" zeptala se ho smutně, a když on jen pokrčil rameny, nasadila si helmu a sedla si za něj.
Matko, popros už je čas, už se jede na doraz.
Prosím, Bože o zázrak, než nám fakt ujede vlak.
Není lid a není král, jenž by zemi zachoval
A tak Čechy v sekáči skoupí boháči.
Jeli po cestě, mezi zničenými lesy, spálenými na uhel, opálenými černými pahýly. To bylo vše co zbylo z tohohle krásného kraje. Vše co z bylo z nádherné přírody a z lesa, který to tady kdysi obklopoval.
V čem tkví peklo. V čem tkví ráj?
Kde je náš posvátný háj?
Dívka se pohodlně opřela o záda chlapce a přemýšlela. Kdy vlastně začal tenhle boj? Na začátku... když ještě byla malá jí tatínek povídal o mužích co je přijedou zachránit když bude nejhůř. Kde sou? Kde sou, když stát už skoro dokonale zmizel z mapy? Kde sou ti rytíři?
Mocně zpívá Vyšehrad, píseň kterou bys měl znát,
Kéž má sílu probudit, abys mohl držet štít.
Ona učí milovat, přesně ta tu musí hrát.
Píseň, která učí žít, naučí nás nebořit.
Potlačila slzy, které se draly na povrch a zavřela oři. Vzpomněla si, jaks e snažili bojovat, jak chránili hranice i město, ale na všechno už bylo pozdě... vjeli sem tanky, letadla, vrthli sme vojíci a vše co jim přišlo do cesty ničili. Jediné co tady vytvořili bylo Peklo.
Kéž tu postavíme most, most se jménem Vzájemnost.
Světec kníže chrání zem, vlastním lidem znesvěcen.
V čem tkví peklo, v čem tkví ráj?
Brány se otevíraj.
Jeli do Prahy, kdysi krásného, starodávného města. Hlavní ho města České republiky... ale to už je tak dávno... Teď už není ani Praha ani Čechy, ani hranice mezi státy... Svět se boří pod nápory mocenských států. Pod nápory bomb a lidí válčících o moc.
Res publica - věc veřejná.
Jedna milá zem společná všem.
Res publica - věc lhostejná.
Tam je v módě házet kamenem.
Projížděli mezi vypálenými domy. Na ulici byli sem tam zašpiněné děti, které přežili útok bomb. Sem tam se za oknem polorozbořeného domu mihla tvář. Tváře lidí co přežili, teď se schovávali. báli se, ale nevěděli čeho. Čeho se báli? Že jim seberou dcery a děti, které prodají do vládnoucích států bohatým magnátům?
Není vlídná lidstva tvář: sebestředný otrokář.
Nehledíme na nebe, staráme se o sebe.
Zubožená příroda, lacino to neprodá.
Pak se zase šikne Bůh, v nouzi věru věrný druh.
Nic už tu nemělo cennu. Člověk sii přál jediné: Buď zemřít a nebo dostat se pryč z téhle zaprášené země. To první bylo dostupnější více. Byla tady ještě možnost jim pomoci? ptala se dívka sama sebe.
Jak nás ještě odrbat, vymýšlí nás hodný stát.
Není nutno však se bát, už nebude z čeho brát.
V čem tkví peklo, v čem tkví ráj?
Lidi tu zapomínaj.
Zastavili na kraji města. "Michalei, je ještě nějaká naděje?" podívala se mu do očí.
"Nevím, netuším, Gabriel," objal ji smutně.
"Tak proč? Proč nás ten nahoře nenechal v klidu žít náš posmrtný život a poslal nás zpět je hledat?" rozbrečela se a její slzy mu stékali po košili.
"Nevím, netuším, Gabriel," objal ji smutně.
"Tak proč? Proč nás ten nahoře nenechal v klidu žít náš posmrtný život a poslal nás zpět je hledat?" rozbrečela se a její slzy mu stékali po košili.
Hádej v který skále spí rytíři blaničtí.
V který hoře lože maj, a kdy oře zařehtaj?
Hádej, kde se ukrývaj, hádej , kde leží ten kraj?
Kde tak dlouho můžou být, jak se dají probudit?
"Gabriel... neplakej. Najdem je. Když Bůh řekl, že existují tak existují...neposílal by nás sem jen tak pro nic za nic. Věř mi," pohladil ji po vlasech.
"Nemá cenu si ještě něco nalhávat. Nenajdem je. Nechtějí pomoci. Jinak by už dávno přišli. Ti slavní Blaničtí rytíři," řekla a její pohled najednou ztvrdl. "Máme to změnit, tak to změníme sami a to bojem."
"Nemá cenu si ještě něco nalhávat. Nenajdem je. Nechtějí pomoci. Jinak by už dávno přišli. Ti slavní Blaničtí rytíři," řekla a její pohled najednou ztvrdl. "Máme to změnit, tak to změníme sami a to bojem."
Nemá cenu teď si lhát, necháme je pochcípat.
Jó, není to růžové, neboť čeští mužové
činí peklo, chtějí ráj...
Blanické už nehladaj.
—————
Komtáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
