Lovec

Pohlédla na měsíc, který byl v úplňku. Jasně zářil na bezmračné obloze. Dnešní den byl jako stvořený pro lov divé zvěře. V dálce zaslechla vytí. Její oči zaplály touho po boji. Pro jistotu si sáhla na záda zda tam je samostříl a vytasila meč.

Vytí se ozvalo znovu. S mečem v ruce rozběhla po zvířecím pachu. Dnes už ho musela dostat. Nesměl jí utéct jako tolik nocí předtím.

Pomalu se přibližovala k lesu. Pokoušela se našlapovat co nejtišeji to šlo, aby si jí obluda, trahající právě na kusy nějaké zvířecí tělíčko, nevšimla. Křup, větvička pod její nohou křupla. Zvíře se podívalo jejím směrem. Tlama celá krvavá, mezi ostrými zuby kusy masa, žlutě zářící oči, byl to on. Vlkodlak, který jí už po několi nocí unikal.

Zvíře začuchalo a Asmata zatajila dech. Nesmí si jí všimnout. Nesmí. Začmuchalo ještě jednou a pak se spokojeně vrátilo ke své objeti.

Potichu stáhla ze zad samostříl, meč si mezitím opřela o strom. Zasadila do samostřílu šipku se stříbrným hrotem. Nesměla minout. Zamířila přesně tam, kde člověk mohl u tak velké nestvůry odhadnout srdce a střelila. Obluda zaslechla svištění samostřílu a otočila se po zvuku. Netrefila se, šipka vlkodlaka jen škrábla, ale to stačilo, aby nelidsky zařval.

Třema obrovskými skoky byl u ní. Jen tak tak chytla nahmatat meč a pevně ho sevřít v rukou. Vlkodla máchl obrovskou tlapou poprvé, jeho ránu odrazila. Boj na život a nasmrt. Boj, v kterém mohl zvítězit jen jeden, začal. Dívka s vcelku malým, ale účiným a odolným mečem proti netvorovy s obřími drápy.

Asmata ztrácela síli, ale nemínila prohrát, nemínila ani nechat zvíře utéct, ne tentokrát už ne. S touto myšlenkou se do boje pustila ještě s větší vervou a konečně nestvůře zasadila osudovou, smrtelnou ráno. Do krevního oběhu vlkodlaka se během pár minut začalo uvolňovat stříbro z meče, netvor padl na zem a umíral.

Dívka vytáhla meč z jeho těla, černým šátkem z něj otřela krev, vrátila meč zpět do pochvy a sedla si o kus dál. Teď už nebylo ka spěchat. Během púár minut vlkodlak umře a začne se proměňovat zpět v člověka, kterého pohřbí. Nenáviděla tuhle práci, která jí byla určena. S upíry to bylo lehčí, už byli nemrtví a po zabití se měnili na prach. Zato tito vlkodlaci... byli to jen ubozí nakažení lidé, kteří v podstatě za nic nemohli až na to že byli věčně prokleti. Bohužel ale ve své zvířecí podobě ztráceli jakýkoliv pud sebezáchovy co má člověk.

Tělo se začalo proměňovat. Asmat radši odvrátila oči, jen jednou tuhle transformaci zhládla celou a její žaludek to neunesl. Když už si byla jistá, že je po všem pohládla na tělo a... zkameněla.

Zcela ochromeně hleděla na mrtvolu, která ležela na zemi a do očí jí začali vstupovat slzy. Vrhla se k tělu mladého muže s poděšeně šeptala: "Simone... lásko... proč? Proč se tak stalo? Co jsem to udělala..."