Prolog

"Vítám tě, Areneis."

"Děkuji, pane," poklekla postava v kápí před trůnem Temného pána.

"Povstaň," pokynul jí lord Voldemort. "Jsi jedna z mých nejvěrnějších a nejmladších Smrtijedů, a proto jsem se rozhodl ti zadat nemalý úkol. Jak dobře víš, míním v nejbližší době přijmout mezi Smrtijedy pár nováčků. Všichni ještě doposud studují v Bradavicích a já si tak zcela nejsem jist jejich věrností. Proč? I když pro mě zabili člověka a vykonali různé úkoly, Bellatrix mi naznačila, že její sestra Narcissa si myslí, že mezi nastávajícími Smrtijedy je zrádce a já nesnesu, aby v mé blízkosti byl jakýkoliv zrádce," plivl poslední slova.

"Ano, pane. Chápu vás. Co tedy po mě žádáš?"

"Pojď blíž," pokynul jí rukou, a tak Areneis se skloněnou hlavou přistoupila ke svému pánu.

Voldemort vztáhl svou ruku na masku a kápi, které halily Areneisinu krásnou tvář. Strhl je jedním pohybem a najednou před ním stála mladá, krásná dívka. S proudem zlatých vlasů vlnících se v dlouhých loknách až k pasu a s tváří anděla. Jediné, co hyzdilo její krásnou tvářičku byly tvrdé zelené kočičí oči, v nichž se nedalo nic vyčíst a člověk se jejich pohledu samovolně lekl.

"Ano. Jsi pro tento úkol jako stvořená," usmál se spokojeně. "S tímto dopisem," podal jí jakousi listinu, "nastoupíš 1. září do Bradavic. Je tam žádost tvého otce, který si přeje, aby jsi přestoupila z Kruvalu do Bradavic, protože tamější ovzduší ti nesedí. Poté budeš samozřejmě zařazena do sedmého ročníku v Zmijozelu a dál už je to na tobě. Pamatuj si, že nikdo nesmí ani tušit, že už dva roky jsi plnoletá kouzelnice. Rozumíš?"

"Ano, pane. Tvůj úkol je mi zcela jasný. Mohu se jít teď připravit?" uklonila se.

Voldemort jí odmávl rukou, že může.

"Vážení studenti, dovolte, abych vás uvítal v novém školním roce," začal svůj každoroční projev Brumbál. "Jako každoročně upozorňuji, že do Zapovězeného lesa nesmí chodit jak studenti prvního ročníku, tak i studenti vyšších ročníků," vrhl významný pohled na čtveřici nevinně se tvářících hochů. "Zbytek zákazů najdete vyvěšených na dveřích pana Filche. Teď bycho-." Přerušilo ho vrznutí obrovských dveří do Velkého sálu. Ve dveřích stála postava zahalená temně fialovým pláštěm, který jí chránil před deštěm. Nevšímala si udivených pohledů studentů a rázným krokem došla uličkou až k Brumbálovi.

Beze slova mu podala nějaký dopis a Brumbál se do něj začetl. Poté spolu chvíli o něčem potichu diskutovali, až si profesor znovu ujednal ticho.

"Doufám, že nám odpustíte toto malé vyrušení od vaší večeře, ale právě jsem tady od slečny de Fate, dostal potěšující zprávu a to, že nastupuje k nám na školu. Sova s její žádostí se pravděpodobně někde ztratila. Takže přivítejme slečnu Fate v sedmém ročníku!" odevšad se ozval potlesk a Areneis si sundala kápí. Všichni najednou oněměli v úžasu. Vypadala jako anděl. Hebká tvář s rudými rty a lokny zlatavých vlasů kroutících se do nekonečna.

"Musím vás požádat slečno, aby jste si nasadila Moudrý klobouk," poprosil jí Brumbál.

"Dobře," kývla a sedla si na stoličku.

"Hm… ty sem nepatříš, že, de Fate? Neboj se, nejsem tak hloupý jako starý. Máš ale štěstí. Nikomu tvůj úkol neprozradím, jen ti to trochu ztížím,"promlouval klobouk v její hlavě a ji zachvátili nemalé obavy z odhalení.

"Dobře tak tedy… i když se víc než je zdrávo tělem i duší čistokrevný Zmijozel, protentokrát tě dám… hmm."

"Ne! Opovaž se, ty jeden starej, shnilej klobouku! Dej mě do Zmijozelu, jinak si mě nepřej!"

"Mě nic udělat nemůžeš… tak tedy NEBELVÍR!" vykřikl klobouk nahlas a nebelvírský stůl zavýskal radostí.

Ary se znechuceně zvedla a odploužila se k přátelsky tvářícímu se Nebelvíru. Byl tak sladkej, až se jí z něho chtělo blít.

"Ahoj, já jsem-," začala s úsměvem jedna zrzka, když si Areneis sedla.

"Hluboký nezájem," přerušila ji a dál si už nikoho ani ničeho nevšímala.